PROČ nebo PROČ?

Proč může být otázkou, ale zároveň odpovědí. Jsou lidé, kteří se neustále vymlouvají, proč něco nejde, proč to neudělali.

Existuje jedno moc hezké přísloví, které říká: Vždycky se najde někdo, kdo neví, že něco nejde a udělá to. A o tom to právě je.  Posunout tu hranici, o které si  všichni myslí, že to nejde, a prostě to udělat.

 

 

 

Představte si, že byste svojí prapraprababičce podali mobilní telefon nebo ipad a ukázali jí, co všechno umí. Buď by Vám řekla, že je to zázrak, hřích, anebo dílo ďábla. A dneska si bez mobilu a internetu svůj život nedokážeme představit.

Posunuli jsme hranici o kousek dál. Za naše zraky. A začaly se dít takzvané zá-zraky.  A hranice se stále posouvají. A posouvají je hlavně lidé, kteří vědí, PROČ něco dělají. Jejich práce má jakýsi vyšší smysl, dělají  to, co je baví, co je přitahuje a co je přesahuje. Poslouchají svoji intuici, nebojí se chyb a problémů, protože ty je posouvají dál. Dostávají je tak za hranice předchozího poznání.

 

Malé děti se nepřestávají ptát proč, chtějí všechno vědět. Proč je ten pán takový a ta paní taková? Proč tramvaj jede a proč se pejsek bojí? Proč prší a proč svítí sluníčko? Proč má ta maminka bříško? A jak se tam to miminko dostalo? Na všechno chtějí znát odpověď. Nebojí se zeptat. Potom se ta zvídavost tak nějak  vytratí. A to je škoda. Přestanou se ptát proč. Protože se jim za to někdo začne smát.  Ty to nevíš? To jsi ale hloupý. A většinou se takle vysmívá ten, který toho ví nejmíň.

 

A tak se postupně všichni přestáváme ptát.  Jenomže všechny nezodpovězené otázky zůstávají uvnitř nás zamčené. A navíc se začínáme tvářit, jako že všechno víme. Jenomže to tak není. Nevíme skoro nic. Stále se posouvají hranice našeho poznání. Stále se dějí zázraky, tedy věci, které dříve byly schované za našimi zraky, a proto jsme je  nemohli  vidět. A přesto jsou dnes naprosto normální. V jedné vteřině vidíme a slyšíme všechno, co se děje na celém světě.

 

Přestáváme ale někdy vědět, co se děje uvnitř nás. Přestáváme rozumět sami sobě. Na jedné straně jsme se vším propojeni a na druhé straně nerozumíme sami sobě. Cítíme se odděleni. Přestali jsme se ptát PROČ, být zvídaví a být zvědaví. Z vlastní pohodlnosti necháme věci tak, jak jsou. S pocitem, že nic nemůžeme změnit. A to je špatně. Všichni jsme součástí všeho, nejsme od sebe nijak odděleni. Jsme součástí vesmíru a ten je mezi sebou naprosto dokonale propojený. Když změníme sami sebe, má to dopad i na naše okolí. Jsme příkladem pro ostatní, kteří to vidí a pochopí, že to vlastně jde. A začnou nás následovat. Nesmíme být jenom líní a pohodlní a nebát se vykročit ze své komfortní zóny. Zkusit udělat něco jinak. Prostě to zkusit. A když to nevyjde, tak nevadí. Poučíme se, jsme o to moudřejší  a pokračujeme dál.