Pohádka o Zemi Nezemi

Milé děti, byla jednou jedna Země Nezemě.

Ta země byla veliká a žili v ní moc hodní lidé. Ti lidé si navzájem pomáhali. Pomáhali silnější slabším, pomáhali mladší starším. Všichni lidé pracovali a nezneužívali tak sociální dávky. Jak všichni poctivě pracovali, zemi se dařilo stále lépe a lépe. A jak se celé zemi dařilo lépe a lépe, tak tato země začala pomáhat i jiným lidem z blízkých i dalekých zemí.

Jednoho dne se však v této zemi dostala k moci čarodějnice Berková. Svobodný lid si ji vlastně sám zvolil, protože na první pohled nikdo nepoznal, že je to vlastně čarodějnice. Zpočátku byla velice milá, na všechny se usmívala a lidem se pod její vládou nejdříve nežilo zas až tak špatně.

Několik lidí sice ihned odhalilo její pravou tvář, protože čarodějnice používala tajná čarodějnická gesta, která ji pomáhala udržovat se u moci. Jenomže té malé hrstce prozíravých lídí to zpočátku nikdo nevěřil. Navíc se jim dostávalo cejchu takzvaných „Tácků“. To proto, že kdysi dávno, když jeden nemocný vládce Země Nezemě rozpoutal strašlivou válku, v jejím čele stál právě nechvalně známý kmen Tácků. Od té doby zde mělo jméno Tácků velice urážlivý podtext.

Ale zpátky děti k čarodějnici Berkové. Ta podepsala vlastní krví tajnou černou smlouvu s králem ze země Karabáčů. V zemi Karabáčů vládl král Karabáč rukou pevnou a velmi, velmi krutou. Na rozdíl od Země Nezemě v zemi Karabáčů neměly ženy a děti vůbec žádná práva, musely poslouchat Karabáče muže. Kdo je neposlechl, byl buď surově týrán, nebo rovnou o hlavu kratší. Pracovaly zde převážně ženy a děti, muži se oddávali pouze alkoholu a válkám.  Jediné šaty, které mohly ženy v této zemi nosit, byly takzvané „kokony“ – připomínaly motýlí kukly. Ženy v nich byly zamotané jako v šátku od hlavy až k patě a jenom pro oči měly vystřitené maličké dirky, aby viděly na práci. Spolu se svými dětmi byly v této zemi jediné, které pracovaly. V této zemi také ženy nemohly rodit, kdy chtěly ony, ale museli rodit pořád. Nemohly mít dvě nebo tři děti, jak by si samy přály, ale musely jich mít třeba deset. A tak se stalo, že v zemi Karabáčů bylo stále více a více lidí, až je jejich země, kde pracovaly jenom ženy a děti,  nemohla uživit.

Tehdy král Karabáčů nabídl čarodějnici Berkové veliké bohatství za to, když do své země pozve jeho Karabáče. Berková souhlasila a dostala od krále Karabáčů opravdu pohádkové jmění. Zatemnilo jí to však mysl a zapomněla na svůj lid. Její srdce ztvrdlo a zamrzlo jako kus ledu. Přestala cítit s lidem svojí země a opájela se pouze pohádkovým bohatstvím od krále Karabáčů.

Do její Země Nezemě začali pomalu proudit Karabáčové. Přicházeli pod záminkou, že je v jejich zemi válka a oni nemají kam jít. Jenomže nepřicházely jenom ženy a děti. Přicházeli zejména mladí muží, kteří měli ve své vlasti zůstat a bojovat za její svobodu.  Nikomu to však zpočátku nebylo vůbec podezřelé.

Přišly svátky Slunovratu, které lid Země Nezemě vždy vítá a slaví s velkou radostí. Tehdy však mladí Karabáčové odhalili svoji pravou tvář. Okolo půlnoci uprostřed oslav Karabáči v několika městech obklíčili ženy, strhávali z nich šaty, okrádali je a hodně jim ubližovali. V jejich zemi to totiž bylo normální. Když se ta hrůza donesla k čarodějnici Berkové, ta nařídila, že se o tom nesmí nikdo dozvědět a uvalila na všechno informační embargo. To znamená děti, že se o tom nesmělo nikde mluvit ani psát. Mladí lidí se však nedali a zprávu o těchto hrozných útocích sami rozšířili do světa. Šlo to sice pomalu, zpráva přišla s velkým zpožděním, ale nakonec se o ní dozvěděl celý svět. Lidé ze Země Nezemě si mysleli, že čarodějnice učiní přítrž dalšímu přílivu násilných Karabáčů, ale nestalo se tak. Čarodějnice se na svém hradu opájela krásou pokladů krále Karabáčů a na svůj lid ani nepomyslela. Dokonce radila zuboženým a pokořeným ženám své země, ať si oblékají kukly a ať Karabáče neprovokují.

V podhradí to však začínalo vřít. Pomalu ale jistě. Lidem přestávalo vadit, že dostávají nálepku „Tácků“. Bylo jim to jedno. Bylo to jenom slovo. A oni začali naslouchat svým srdcím. Chtěli dostat zpátky svoji svobodu, svobodu pro svoje ženy a děti. Pokoj a mír pro svoji vlast. Oni sami ve svém srdci věděli, že žádní „Táckové“ nejsou, a že jsou to právě oni, kteří mohou a musejí osvobodit svoji tak milovanou zemi.

Ještě však přišlo mnoho hrůz a násilí páchaného Karabáči na lidu Země Nezemě. Ale každý pohár trpělivosti jednou přeteče. A to se stalo také v Zemi Nezemi.

Jako první se vzpamatoval muž jménem Bach. Ten již od počátku moc dobře věděl, co je čarodějnice zač, jenomže mu to nikdo nevěřil.  Ale ani v tom nejhorším snu si ani on nedokázal domyslet, jak moc bude jeho lid trpět. Pomalu ale jistě budoval silnou opozici proti čarodějnici. Protože to byla země, kde byla předtím velká demokracie a lid naštěstí ještě nestačil zapomenout, jak se jim před vládou čarodějnice žilo dobře, netrvalo mu dlouho a dostával na svoji stranu  čím dál tím větší množství lidí. Čím dál tím více lidí začínalo chápat, jak je čarodějnice obelhávala. Že veškeré bohatství, které dostávala od krále Karabáčů, skončilo v její truhle a národ z něj neviděl ani cent. Lid musel stále více a více pracovat, aby uživil stále větší a větší armádů Karabáčů. Ti naopak nebyli zvyklí pracovat, ale každý měsíc si chodili pro svoje peníze na podporu. Jejich ženy naopak musely stále a stále rodit, a tak Karabáčů přibývalo geometrickou řadou.

Karta se pomalu začínala obracet, přibývalo čím dál tím více nespokojených lidí Země Nezemě, až jich bylo víc a víc, dokonce víc než Karabáčů. To, co jim dodávalo největší sílu bylo, že na jejich straně stojí právo jejich země. Právo bránit a chránit nejdříve svoje nejbližší. Svoji ženu, děti, rodinu, město a celou zemi.  Stále ještě měli před očima ty otřesné zážitky z období oslav Slunovratu, kdy Karabáčové beztrestně ubližovali jejich milovaným ženám.

A pamatujte si, děti, že vždycky všechno dobře dopadne. A když to ještě dobře nedopadlo, tak ještě není konec.

Lidem se podařilo dostat na hrad čarodějnice Berkové. Ta, když viděla takovou sílu svého lidu a jeho odhodlanost se s ní vypořádat, na nic víc už nečekala. Osedlala si svoje nejrychlejší koště a zamířila si to do země krále Karabáčů. Čekala, že se jí za její služby odvděčí a poskytne jí ochranu. Jak to s ní dopadlo, ale milé děti už přesně nevíme. V zemi Karabáčů panuje nesvoboda a my se nikdy nedozvíme, co se tam vlastně děje. A to zejména ženám.

Každopádně každému se vždy dostane podle jeho zásluh.

Důležité je, že lid Země Nezemě opět obnovil svobodu a práva svojí země. Lidem se opět začalo dařit. Protože byli zvyklí pracovat a nezahálet, brzy země zase vzkvétala, stejně jako předtím. Už ale přestali být tak naivní a nevěřili každému, kdo u nich klepal na dveře. Dokonce i kdyby jim někdo nadával do „Tácků“. Každého, koho pustili dovnitř, si velmi dobře vybírali. Byli moc dobře poučeni tou strašnou zkušeností s čarodějnicí Berkovou. Poskytovali pomoc těm, kteří ji potřebovali, ale již se naučili rozlišovat mezi těmi, kteří ji skutečně potřebují a těmi, kteří jejich velkorysosti a pohostinnosti chtěli zneužívat.

Jak říkal jeden moudrý pán: „Po ovoci je poznáte“. A tak nejdříve, než někomu pomůžete, moc dobře si o něm zjistěte, kdo je to vlastně zač, co dělal ve své zemi, zda umí a chce pracovat. Jak pomáhá slabším a  hlavně, zda má vůbec srdce a zda ho má na správném místě. A podle svého srdce se také rozhodujte vy.