O mně

 

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

O mně

Představte si, že je úplně běžný pracovní den. Vypijete si ranní kávu, odvezete děti do školy a jdete do práce. Odpoledne jedete na naprosto běžné vyšetření ultrazvuku prsu, jako už tolikrát předtím.

A potom přijde jedna věta, která Vám změní celý život: „Vůbec se mi to nelíbí, je tam nějaké agresivní prostředí, doporučuji biopsii, potom uvidíme.“

Ztratila jsem  hlas. Chtěla jsem tu hroznou zprávu někomu říci, zavolat domů, jenom aby mě někdo slyšel a uklidnil, že to třeba nic není. Ale zevnitř se mi  namísto slov dralo jenom chrčení. Nebyla jsem schopná vypravit ze sebe jediné slovo. Diagnóza zněla –  rakovina prsu. Pro ženu natolik posvátná část jejího těla reprezentující její ženskost, jinovou stránku.

Řešilo se, co bude dál. Kdy operace, zda ozařování, zda chemoterapie a co potom.

První myšlenka, která mě napadla, byla, že teda umřu. Že neuvidím svoje děti, jak budou vyrůstat  ….. Že už je ráno nebudu vyprovázet do školy, chystat jim svačiny. Nebudu si s nimi povídat o škole, radostech a starostech, nových láskách….

Nejdříve následoval pád až na dno, na první pohled bezvýchodná a neřešitelná situace.

Časem jsem se znovu nadechla a zmobilizovala veškerou vnitřní sílu. Nejdříve jsem se učila tento svůj úděl přijmout a také ho přijmout i s pokorou. Přestala jsem se ptát: proč právě já? Přestala jsem obviňovat sama sebe a svoje okolí. Prostě to tak je a basta.

A toto byl začátek. Pokud máte problém něco špatného přijmout, rozfázujte si to. Nejdříve to nejde vůbec, potom se Vám to podaří přijmout třeba na 1% nebo na 0,5%. Potom na 5% a za měsíc nebo za rok třeba na 51% a víc. A to už máte vyhráno! Už si můžete diktovat podmínky, protože nadpoloviční většinu máte v kapse.  A všechno se začne obrace – ve Váš prospěch.

Jak říkával maloskalský malíř Josífek Jíra: Víš, každý z nás si nese v životě ten svůj kříž.  A měl pravdu. Každý něco máme. Kříž nám zkříží naši cestu. Cestu, po které jedeme a nevidíme nic okolo, jdeme hlava nehlava. Zapomínáme na spoustu věcí, a dost často přitom zapomínáme sami na sebe. To druhé platí zejména pro ženy. Běháme jako křečci v kolečku – práce – domácnost – děti a partner. A  my samy zůstáváme někde na chvostu. Proto nám přijde do cesty kříž, abychom o něj zakopli a uvědomili, že je někdy třeba na chviličku zastavit, zamyslet se, zhodnotit, co jsme udělali a co je ještě před námi. Popřemýšlet, zda cesta, kterou jsme dosud šli, byla ta správná.

Takže kříž. Ale co s ním? Až když ho do svého života přijmeme, dokážeme s ním žít, teprve potom se všechno otočí a začne fungovat. Paradoxně. Až když jsem překonala první fázi PŘIJETÍ, začala jsem se pomaličku lepšit i na duši. Nejdříve jsem se řídila radami lékařů. Když Vás něco takového překvapí, jste nesmírně zaskočeni, překvapeni a hledáte pomoc. Medicína nám svoji pomoc nabízí. Jenomže zapomíná, že vždy musíme hledat uvnitř, nikdy ne venku. Pomoc zvenčí na chvíli pomůže, ale nevyléčí nikdy zcela, hlavně pokud nerespektujeme svoje vlastní já.

Po nějaké léčbě jsem se trochu zotavila a hlavně zklidnila. Pomalu jsem začala pracovat dál sama na sobě. Každý máme svoje srdce, duši – svoje emoce. Začala jsem chápat, že pokud mám být v pořádku jako celý člověk, je třeba uzdravit nejenom tělo, ale také svoji mysl a duši. Jednoduše se dostat do souladu sama se sebou.

Tohle poznání změnilo celý můj další život. Nic už nebylo jako dřív. Rozdělila jsem svůj život PŘED rakovinou a PO ní. Přijala jsem svůj stav, to, že mě to potkalo. Přijala jsem ho jako poselství od svého těla. Někdo tomu říká doporučený dopis s černým pruhem. Přijala jsem to, že jsem někde udělala chybu. Tenhle bod je někdy ten nejtěžší. Jste nemocní a ještě k tomu máte přiznat, že si za to můžete sami. Neustále máme snahu tu vinu svalovat na někoho jiného. To je ale vždycky nefunkční. Důležité je přiznat si svoji chybu a poučit se z ní. Chybujeme všichni. Kdybychom nechybovali, ani bychom nerostli. Ukažte mi na někoho, kdo nechybuje. Pokud vůbec někdo takový existuje, bude tak opatrny, že neustále přešlapuje na místě, aby chybu neudělal a vlastně jenom stagnuje, nežije.

Největší chybou v našem životě je  bát se toho, že nějakou chybu uděláme.

Rozhodla jsem se tehdy , že můj život nekončí, ale začáná znovu a jinak.

Něco ve mně mi říkalo, že k obnovení zdraví vede i jiná cesta, než polykání prášků, ozařování, chemoterapie a operace. Zpočátku jsou to zákroky někdy nezbytné, ovšem tělo značně devastující. A spolu s tělem devastují ruku v ruce naši mysl a duši. Cítíte se atakováni něčím cizím, neosobním, něčím, co k Vám nepatří. Dáváte svůj život do rukou jakýchsi paprsků, chemie, všemu o čem víte, že Vám to vlastně škodí. A v tu chvíli už jdete sami proti sobě. A navíc nikdo Vám ani neřekne, že Vás to vyléčí. Jenom prý možná, na někoho to účinkuje, na někoho ne.  Není Vám z toho vůbec dobře, chcete to vzdát. Léčíte se zvenku, ale potřebujete se vyléčit hlavně zevnitř. Zase jsme u toho, že záleží jenom na nás.

Jenom malý důkaz toho, jak je ozařování zbytečné – ozařování mi zničilo všechno, od té doby mi v tom místě nevyrostl ani ten nejmenší chloupek, kůže se zotavovala jenom velmi pomalu. Ale za další tři roky se ve stejném místě rakovina objevila znovu. Ozařování tedy evidentně nepomohlo.

Časem jsem poznala a naučila jsem se řadu  psychoterapeutických metod. Mezi jinými EFT, TFT, hypnoterapi, matrix, NLP, které mi pomohly v tom, abych se zorientovala a pochopila, kde začít.

Jsou tedy úžasné, ale úžasné v tom, že nám ukážou na počátek problému. Pomohou nám ho v té hromádce, kterou jsme se zanesli, najít. Posvítit si na něj. A také si ho přiznat.

Vrátila jsem se k józe, kterou jsem sice poznala už dávno předtím. Jenomže potom na ni tak nějak nebyl čas, v tom fofru. Spolu s dcerou jsme si udělaly lektorský kurz jógy. Poznala jsem, jak mi všechno to nové, co jsem se naučila, v životě pomáhá. Cvičení jógy je sice zaměřené na tělo, ale ovlivňuje i naši duši. Při józe necvičíme mechanicky, cvičíme vědomě a vědomě také dýcháme. A tím se dostáváme do přítomnosti.  Protože nic jiného než přítomný okamžik neexistuje.

Nesmírné důležité je naučit se v dnešní době relaxovat.V sekci audionahrávky jsou volně ke stažení moje relaxace. Naučte se denně relaxovat. Stačí 5-15 minut denně. V tom uspěchaném světě se alespoň na malou chvíli zastavte. Zaměříte tak pozornost na sebe, nejdříve na svoje tělo. A tak, jak se naučíte uvolňovat, postupně si začnete všímat i svojí duše, toho, co Vaše duše potřebuje a co ji naplňuje. A tím se začínáte pomalu uzdravovat.

Kdo chce může se podívat na několik certifikátů. Jsou to jenom papírky, já sama si  myslím, že pro život nejsou zas tak důležité. Dal Vám snad někdo certifikát za to, že jste dobrou matkou, otcem, sourozencem, dcerou nebo synem, babičkou nebo dědečkem? Že jste dobrým člověkem? Na to nejdůležitější totiž certifikát nedostaneme. Na to Vám vydá certifikát snad jedině sám život. Skutečným člověkem se musíme jednoduše stát. A každý z nás tam dojde jinou cestou. Protože každý z nás je naprosto jedinečný, každý z nás jsme originál.

 

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Certificate of Completion

Osvědčení