O LÁSCE

My lidé jsme si vymysleli za dobu svojí existence tolik pravidel! Dokonce tolik, že se v nich sami přestáváme orientovat. Vytvořili jsme například pravidla LÁSKY. Mluvíme o tom, že si lásku musíme zasloužit, naše láska musí být zasloužená. To svádí k tomu , že si lásku musíme nějak zasloužit. Ale jak zasloužit? Čím? A tak  vzniká zmatenost v naší mysli. Láska je totiž BEZPODMÍNEČNÁ. Pokud nemilujeme sami sebe či někoho druhého bezpodmínečně, není to láska. Láska je prostor, který vytváříme druhému člověku proto, aby on sám mohl rozvíjet svoji jedinečnost, aby mohl být sám sebou. Přeci nemohu mít někoho ráda za to, že vynesl koš, nebo že vyluxoval. Láska nemůže být ani žárlivá. Žárlivost nepatří k lásce. A přesto často slýcháme: Když nežárlíš, tak mě nemiluješ! To znovu potvrzuje naši zmatenost k pojmu láska. K lásce také nepatří možnost někoho vlastnit, ovládat, někoho se zmocnit. Vede nás k tomu pouze náš omezený obchodní způsob myšlení. Jak já Tobě, tak Ty mně.

 

Moc se mi  líbí odpověď jedné sedmileté holčičky. Maminka s ní jela v autě a  povídá jí: Ty jsi stejně moje holčička. Holčička ztichla,  chviličku přemýšlela a potom mamince povídá: Ale já přeci nejsem Tvoje, já jsem SVOJE.  Maminka se na chvíli zamyslela, ale naštěstí to pochopila a na holčičku se usmála láskyplnýma očima.

 

 

Chceme–li lásku opravdovou, začněme sami od sebe. Začněme tím, že máme rádi sami sebe. Bezpodmínečně, se všemi chybami a problémy.  Zkusme mít rádi sami sebe takové, jací jsme. A tady začíná naše cesta k lásce. Respektujme a přijměme sami sebe jako tu nejdokonalejší a nejkrásnější bytost na celém světě. A mějme se rádi. Potom je jednoduché mít rád i ty ostatní.

 

 

Jakmile se nás ovšem zmocní STRACH, ztrácíme i svoji bdělost. ZačÍnáme se podřizovat všemožným pravidlům, která všechna navíc ani neznáme, a stáváme se tak článkem v jejich soukolí. A ta nás postupně semelou. To, že začínáme ztrácet svoji bdělost, poznáme snadno. Začneme totiž svoji pozornost namísto dovnitř obracet ven. Oni za to mohou, to oni způsobili to, že jsem chudý, nemocný. To on za to může, že mě nemiluje, že mě nemá rád.

 

Zastavme se ale na chvílii! Máme dvě oči. Nechme tedy jedno svoje oko otevřené dovnitř, do sebe, a druhé oko otočené ven. Vytvoříme tak rovnováhu ve svojí bdělosti. Jakmile totiž otočíme obě oči ven, začneme tam vně cosi vytvářet a zapomínáme se dívat dovnitř. Zapomínáme přetvářet také sami sebe. Zaměříme-li se pouze ven, začínáme se bát, vytváříme okolo sebe pevnosti, stavíme domy, zamykáme se v nich, přidáváme alarmy. Odevzdáváme svoji moc svému okolí (policii, vládě, lékaři) a stáváme se vůči prostoru, ve kterém žijeme, nemocní. A potom jsme  NE- MOCNÍ nejenom vůči prostoru, ale také sami vůči sobě. Předpokládá se, že do roku 2030 se má deprese stát nejrozšířenějšími a nejsilnější nemocí na planetě. Kdo může toto předpokládat? Kdo za nás takto predikuje naši budoucnost? Proč si tohle všechno necháme líbit? To proto, že jsme se zapomněi podívat i dovnitř. A ztratili jsme tak svoji rovnováhu.

 

 

Dopřejme si ten LUXUS a každý den se na chviličku zastavme a posaďme se. Zklidníme se, zaměříme pozornost na svůj dech, nádech a výdech. Zavřeme oči a pozorujme sami sebe. Pomaličku se uvolňujeme od temene hlavy až po špičky prstů na nohou. Potom zaměříme pozornost dovnitř sebe a uprostřed těla se potkáme se svým srdcem. Pozorujeme, jak naše srdce tluče, jak je silné a mocné. Jak je živé a dokáže rozvibrovat celý náš vnitřní prostor. Představíme si, jak se s každým nádechem naše srdce rozšiřuje, zaplňuje celý náš vnitřní prosotr a narazí na hranice našeho těla. Chvíli tak svoje srdce pozorujeme a poděkujeme mu. Po chvíli si představíme, jak srdce opouští naše tělo a je i v prostoru okolo nás. V tom prostoru potkává jiné formy, ale může potkat pouze jiné formy sebe sama. Uvědomujeme si, že v každém, koho tam venku potkáme, potkáváme vlastně sami sebe, jenom pokaždé v jiné formě.

Tak nějak může probíhat naše cesta dovnitř a ven.